Rubrika: 44 I Autor: Bohoušek https://www.bohousek.cz/autor-4.html odkaz autor: https://www.bohousek.cz/autor-4.html I počet přečtení: 2049
Soutěž o tři výtisky knihy Miloše Zapletala Stezka odvahy začala 28. 11. 2018 a končí nově v den 89. narozenin Miloše Zapletala – tedy 13. 1. 2019!
V napínavém příběhu šestnáctiletého Ježka o jeho osamělé táborové zkoušce odvahy v Jizerských horách v dnes již slavné knize Stezka odvahy se nepřímo setkávají dvě legendy, které nepřehlédnutelně ovlivnily několik generací dětí a jejich vedoucích z oddílů a jiných kolektivů tíhnoucích k pobytu v přírodě. Jsou jimi autor knihy Miloš Zapletal – Zet a románový vedoucí oddílu Náčelník, jemuž je předobrazem Miloslav Nevrlý – Náčelník. Oba spolu řadu let vedli skautský respektive turistický oddíl. Stezka odvahy naposledy vyšla v roce 2015 u příležitosti lednových 85. narozenin Miloše Zapletala, Miloslav Nevrlý stejný počet let dovršil letos v říjnu.
Bohoušek jako poděkování oběma osobnostem vyhlašuje
soutěž o tři výtisky vydání knihy Stezka odvahy autora Miloše Zapletala z nakladatelství Václav Vávra.
Soutěž začíná 28. 11. a končí 13. 1. 2019.
Soutěžní kategorie:
A) NAKRESLI nebo VYFOŤ přírodní krajinu.
B) NAPIŠ krátce, co podle tebe znamená, když se o někom říká, že je
odvážný. Může to být úvaha, ale i povídka, fejeton, báseň…
C) DARUJ knihu Stezka odvahy. Napiš, komu bys rád věnoval knihu Stezka
odvahy a proč.
…
,,Náčelníku, já tedy jdu na stezku odvahy!“
Snažil jsem se to říct docela obyčejným hlasem, ale znělo to asi dost nafoukaně. Není lehké tvářit se docela obyčejně, když na vás zírá dvacet párů očí, najednou nevíte, jestli máte ruce založit za záda nebo je vrazit do kapes, taky je pro vás problém, kam vlastně koukat, když hledíte na ostatní, kteří hledí na vás, vypadá to dost trapně, jako že se vytahujete, ale když uhnete pohledem stranou, zdá se, jako kdybyste si hráli na skromňouška, a to je ještě hloupější. Takže si člověk nakonec začne nesmyslně prohlížet špičky svých bot, stojí jako panák ze dřeva a mluví úplně nepřirozeným hlasem – zkrátka trapas. Trapas, ale přitom ohromně příjemný pocit, protože je vám příjemné, když se na vás všichni dívají. Teď jsem to vyjádřil přesně: příjemný trapas.
Náčelník na mne vrhl zkoumavý pohled.
,,Máš všechno, Ježku?“
,,No jasně,“ odpověděl jsem. ,,Foťák, expozimetr, zásobu filmů, mezikroužky, spacák…“
,,A jídlo?“
„Taky. Jenže mi ho dali málo.“
,,Málo?“ podivil se Náčelník. ,,Co všechno ti dali?“
,,Šest kostek cukru, deset deka vloček, čtvrt kila mouky a lžíci soli,“ řekl jsem nakvašeně.
,,S tím se dá vydržet tři dny,“ řekl Náčelník a vjel si rukou do vousů.
Chvilku se mu zpytavě dívám do tváře, jestli si ze mne dělá psinu, nebo to myslí vážně. V Náčelníkových hnědých očích svítí veselá světýlka, ale výsměch to není, jen typický náčelnický úsměv. Asi myslí vážně to, co říká. Náčelník je na nás v některých věcech ras. Jinak je prima chlap, nevyměnil bych ho za žádného
jiného vedoucího. Zažili jsme s ním už spoustu báječných věcí. Proháněl nás po devateru horách. Umíme od něho senzační písničky. Má sílu jako medvěd, i když se na něho sápeme čtyři najednou, zamete s námi louku. A přál bych vám vidět, jak si to
v zimě sviští na běžkách! Je mu něco přes čtyřicet a přitom se chová jako starší kamarád. Zkrátka Náčelník je sekáč. Všechno je na něm prima, až na ty jeho vražedné teorie. Ty nás někdy dovedou pořádně našňupnout. Jednu z nich začíná rozvíjet právě teď, když se chystám do lesů na stezku odvahy. Celý příspěvek
